Spojení je základ

Osmdesátá léta byla za socialismu jakýmsi středověkem báňského záchranářství. Neexistovaly mobily ani internet, a jediný počítač, zabírající celou místnost, byl ve výpočetním středisku VUD v Malých Svatoňovicích. Zajímavé ale také bylo, že v období tvrdé totality se podařilo do vybavení všech báňských záchranných stanic v tehdejším socialistickém Československu zavést moderní dýchací přístroje BG 174, vyráběné v západním kapitalistickém Německu.

Občas vznikaly kuriózní situace, jako když například na záchranku přijel na kontrolu soudruh náměstek z podnikového ředitelství VUD, nařídil dispečerovi vyhlásit cvičný poplach a vyslat výjezdové vozidlo s četou záchranářů na důl do Radvanic. Když po pár minutách řekl dispečerovi, aby se záchranáři vrátili, dozvěděl se, že vozidlo musí dojet až na šachtu, protože nemá vysílačku.

Zřejmě teprve na základě této příhody byla ve VUD zavedena radiová síť a do všech vozidel jsme dostali veliké, dnes už legendární vysílačky Tesla VR 20. Ty byly po letech nahrazeny menšími a modernějšími radiostanicemi Maxon.

Paradoxní ale bylo, že za kopcem, tedy při cestě z Radvanic až do Poříčí, jsme se na záchranku nedovolali, ale směrem do kraje spojení v pásmu 80 MHz fungovalo spolehlivě. Měli jsme vyzkoušeno, že se domluvíme z Hradce Králové, ze Železných hor za Chrudimí a při cestě na záchranku do Kladna dokonce i z pražské čtvrti Bílá Hora.

Pro potřeby svolávání domácí pohotovosti jsme radiovou síť rozšířili i o pagery, přijímače hlasového volání z dispečinku. Ty jsme zrušili s příchodem a rozšířením mobilních telefonů.

Po několik let jsme také v dispečinku používali občanskou CB radiostanici. Na 10. kanále jsme přijímali nouzová volání od občanů, ale bohužel někteří nouzovou frekvenci stále častěji používali i pro běžné hovory mezi sebou. To bylo nepříjemné a obtěžující, proto jsme po několika letech tyto stanice v dispečinku přestali používat.