Začátky lezectví

Při vzpomínce na to, jak jsme začínali s lezectvím, se starší kolegové jen pousmějí. Slaňovali jsme nejdříve na dvojitém laně v tzv. Dülferově sedu, což byl docela bolestivý pravěk.

Potom dlouhá léta na horolezecké osmě, a k ní se váže zajímavá a úsměvná historka.

Někdo tehdy přišel s tím, že ji lze použít nejen klasickým způsobem, ale i tzv. „na splachovadlo“ (slaňování někdy nazývané Bonattiho způsob, viz obrázek). Jde ale o metodu vhodnou jen pro určité účely a pro náležitě poučené osoby. Problém je ve způsobu použití. Zatímco při klasickém způsobu použití osmy se rychlost slaňování zpomaluje stiskem lana pod osmou, u „splachovadla“ se tahem za malé oko osmy rychlost slanění zvyšuje. Na vlastní kůži to poznal nejmenovaný záchranář Miloš.

Při zkoušení slanění „na splachovadlo“ se lekl a místo toho, aby oko pustil, ještě víc za něj zatáhl. Najednou ležel na zemi se spálenou dlaní druhé ruky, jak se marně snažil udržet odbíhající konec lana a zbrzdit svůj pád. Naštěstí to bylo slaňování "jen" ze třímetrové výšky zdi za záchrankou.

Když jsme si pak v devadesátých letech začali pořizovat nové prostředky od firem Komet, Petzl nebo Singing Rock, bylo to jako přesednout z Trabanta do Mercedesu. Komfort, ovládání i bezpečnostní prvky byly na úplně jiné úrovni. Ať už šlo o pracovní celotělové postroje, slaňovací brzdy, jisticí prostředky, blokanty, kladky, zachycovače pádu nebo kotvicí prostředky.