Konec nebo začátek?

Zde si dovolím napsat subjektivní názor autora útlé knížky Paměti báňského záhranáře.

Každému je asi jasné, že báňská záchranná služba "slouží" v činných dolech. Tak tomu bylo i u nás. Dokud se na šachtách těžilo, zasahovali jsme při záparech, závalech, zaplynování a samozřejmě pří úrazech, které byly opravdu na denním pořádku.

V roce 1990 ale ukončil těžbu Důl Zdeněk Nejedlý, v roce 1992 Důl Jan Šverma v Žacléři a k 31. březnu 1994 i poslední šachta, Důl Kateřina v Radvanicích. VUD během těchto let propustily cca 3500 lidí.

My záchranáři jsme měli práce dost i během následné likvidace jednotlivých dolů. Co ale bude dál?

Abychom přežili i po likvidaci všech tří dolů, začali jsme nabízet a uplatňovat záchranářskou techniku a své dovednosti v civilním sektoru. Například hasiči nesměli vykonávat komerční práce v nedýchatelném ovzduší, takže jsme byli jediní. Firem provádějících výškové práce bylo krátce po revoluci také málo. A kvalitní vybavení na měření koncentrací plynů v terénu měla tenkrát kromě hasičů pouze báňská záchranná služba. Naše vybavení, například špičkový oživovací přístroj Dräger Oxylog v sanitním Fiatu Ducato, i rozsah našich činností obdivoval snad každý návštěvník stanice v Odolově.

Dle mého názoru mají největší zásluhu na tom, že odolovská záchranka přežila, tři lidé. Ing. Igor Němec, vedoucí stanice, Josef Toth, vedoucí mechanik, a samozřejmě tehdejší ředitel podniku, Ing. Michael Polák, který představy prvních dvou jmenovaných podporoval. Bez jejich vizí a snahy by už stanice neexistovala.