Výcvikový stožár

Když jsme si v roce 1994 udělali cvičení lezců na nepoužívaném stožáru elektrického vedení, osaměle stojícího vedle příjezdové cesty k věznici na Odolově, někoho napadlo, že bychom stožár mohli přemístit do areálu záchranky.

O dva roky později se uskutečnila „hurá akce“. Za budovou stanice jsme ručně vykopali asi 120 cm hlubokou díru a stožár jsme do ní od věznice přestěhovali.

Tak jednoduché to samozřejmě nebylo, stožár jsme zavěsili na autojeřáb, dole u země pomocí autogenu konstrukci odřízli, naložili na nákladní auto, odvezli a složili za záchranku. Naši zámečníci vyrobili ochoz a celou konstrukci jsme natřeli. Potom opět autojeřábem zvednout, zasunout do vykopané jámy, zavětrovat ocelovými lany do čtyř stran a betonem z mixu zalít základy.

Od té doby se na stožáru prováděl výcvik záchranářů, ale při dětských dnech na něj lezly i naše děti. Pochopitelně jištěné horolezeckou technikou. Jednou jsme dokonce shora až k oplocení stanice udělali lanovku a my i děti jsme po ní jezdili dolů.

Majka Tůmová, zdravotní sestra doktora Hartmana, určitě do smrti nezapomene na chvíli, kdy lezla v postroji nahoru na stožár přes převis ochozu a neudržela se. Spadla sice jen asi o půl metru níže, zachycena jisticím lanem, ale lekli se pochopitelně všichni přihlížející.

Jedenáct metrů vysoký stožár je svou výškou ideální pro sušení požárních hadic. Stačilo vyrobit navíjecí zařízení s ocelovým lankem, jakýsi malý rumpál, kterým jsme napůl přeložené dvacetimetrové hadice nahoru vytahovali.