Zdravotníci
Ze záznamů v Knihách činnosti lze vyčíst, že téměř každý den vyjížděl zdravotní výjezd k nějakému úrazu na šachtu do Radvanic nebo na Odolov. Proto byli v každé četě dva vyškolení záchranáři - zdravotníci, kteří prodělali základní školení, a v případě nahlášeného úrazu je řidič mechanik odvezl sanitním vozidlem na příslušnou šachtu. V případě lehčích úrazů většinou jen na povrch, kde poskytovali zraněnému tzv. předlékařskou pomoc. Častokrát ale fárali i do dolu, aby se zraněnému dostalo dříve odbornější péče.
Ve zdravotnickém vybavení záchranky jsme tehdy totiž měli Anecotan, což je tekutina, jejíž výpary působí jako analgetikum. Pacientům s těžkými úrazy jsme díky němu zmírňovali bolest. Aplikace byla velice jednoduchá. Do vaty v jakési "píšťalce" stačilo nakapat Anecotan a zraněný místo foukání nasával výpary. Během chvilky bylo po bolesti a omámenému pacientovi píšťala vypadla z úst. Nedalo se to předávkovat, jen bylo třeba před dojezdem do nemocnice včas zraněnému píšťalu odebrat, aby mohl komunikovat s lékařem.
Jednou jsme při nějakém nehavarijním zásahu v dole podali Anecotan nejmenovanému záchranáři, kterého bolel zub. Účinek byl okamžitý a kolega se vesele rozpovídal i o věcech, se kterými by se s námi asi běžně nepodělil. Použití Anecotanu však bylo po čase kvůli vedlejším účinkům zakázáno a zranění horníci si opět protrpěli transport z místa úrazu až do nemocnice v bolestech.
Díky Václavu Jiráskovi, kterému se v roce 1986 podařilo prosadit stáže na chirurgii v náchodské i v trutnovské nemocnici, jsme si mohli my zdravotníci v praxi pod dohledem lékařů a sester vyzkoušet odběry krve, ošetření různých zranění, viděli intubaci člověka v bezvědomí a byli jsme přímo na sále přítomni při různých operacích. Dalších stáží jsme se zúčastnili v letech 1991 a 1992 i v trutnovské nemocnici.
Zajímavost: Jednou z komplikací k získání kvalifikace zdravotníka bylo v dobách socialismu tetování. Jeden náš kolega ze Žacléře se zdravotníkem nemohl stát jen proto, že měl potetovaná obě předloktí. Doba se ale mění, dnes je „kérka“ ozdobou i u děvčat a většinou v profesním životě nevadí.