Změna větrání ve štole Ida

Uhelné doly jsou větrány sacím větráním, což znamená, že hlavní ventilátor vysává z podzemí ovzduší a čerstvý vzduch se do dolu dostává druhou, tzv. vtažnou jámou nebo úpadnicí. Důvod je prostý. V dole je tak vytvořen mírný podtlak, který vysává z uhelné hmoty metan a v případě výpadku elektřiny a zastavení větrání se metan „vrací“ zpět do horninového masívu.

V případě větrání foukacího hlavní ventilátor vzduch do dolu vtlačuje. Při výpadku elektřiny by ale došlo k uvolnění zatlačeného metanu a zaplynování dolu, proto se tento druh větrání v plynujících uhelných dolech nepoužívá.

Po likvidaci DZN došlo k přirozenému zatopení důlních prostor pod patrem štoly a štola Ida byla odvětrávána přirozeným prouděním vzduchu přes šachty a stařiny nad štolovým patrem. Zde šlo o typický příklad systému větrání štola – jáma. V zimě je v podzemí tepleji, a teplý vzduch stoupá jamou, přičemž dochází k nasávání vzduchu do štoly. Štola je tedy v zimě vtažná a jáma výdušná. V létě systém funguje obráceně. Problém nastává na jaře a na podzim, kdy se vyrovná venkovní teplota s teplotou v podzemí, dochází ke stagnaci a větrání se zastaví. CO2 se neodvětrává a podzemí se zaplynuje.

My jsme problém na jaře roku 2007 vyřešili instalací lutnového ventilátoru ve štole (105 m od ústí) a vytvořením foukacího větrání (důl již byl v té době přeřazen mezi neplynující).

Vytvořením přetlaku v podzemí jsme začali na povrchu nacházet místa, o kterých jsme do té doby ani nevěděli a kudy přes stařiny proudil vzduch ven. Například kousek vedle lesní cesty pod Odolovem je vyústění větracího potrubí 22. svážné z revíru Tmavého dolu. A tudy, díky provedené uvedené změně větrání začal proudit vzduch z podzemí ven. Našel si cestu dávno zavalenými chodbami.