Areál odolovské záchranky byl vybudován v letech 1984-85 a od 5. května 1985 slouží jako základna báňské záchranné služby. I po ukončení těžby na posledním dole revíru v roce 1994 zůstala součástí Východočeských uhelných dolů. Rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu však byla posledního prosince 2004 činnost VUD jako samostatného státního podniku ukončena a stanice je od 1. 1. 2005 detašovaným pracovištěm státního podniku Palivový kombinát Ústí, s. p. až do 31. 12. 2021. Poté byla zařazena v rámci sloučení státních podniků Palivový kombinát Ústí a DIAMO pod nově vzniklý odštěpný závod PKÚ, DIAMO s. p. a konečně od 1.1.2023 se stala součástí odštěpného závodu HBZS, DIAMO s. p., přičemž se v rámci tohoto převodu stala ZBZS Odolov součástí koncepce pro zajištění státní báňské záchranné služby v ČR.

Původní počet devíti zaměstnanců se během dvou let zvýšil na patnáct a toto číslo vydrželo s drobnými výkyvy dvacet let. Poté následoval postupný nárůst počtu zaměstnanců až na dvacet čtyři v roce 2012. Stejně ale narůstá i věkový průměr zaměstnaců, jak je viditelné na přiloženém grafu.

Graf vývoje počtu a průměrného věku zaměstnanců ZBZS Odolov

Kartotéka bývalých báňských záchranářů VUD

Báňskou záchrannou službu ve východočeském černouhelném revíru vždy současně zajišťovalo několik závodních báňských záchranných stanic (ZBZS) na jednotlivých dolech a na vybraném dole jedna stanice tzv. vyššího typu s různým stupněm pohotovostní služby a pod různými názvy.

Existovala například:

• Ústřední BZS ve Rtyni v Podkrkonoší v padesátých až sedmdesátých letech,
• Obvodní BZS v Žacléři a Odolově v sedmdesátých až devadesátých letech,
• Revírní BZS v Odolově v letech 1993-94,
• Závodní BZS v Odolově od r. 1994 do současnosti.

Přehled historických fakt o dobývání černého uhlí ve východočeském uhelném revíru